Odhaduje se, že dosud žilo na Zemi přes 100 miliard lidí. Okamžik, kdy právě narozené dítě druhu homo sapiens poprvé otevřelo oči a svým křikem oznámilo viditelný začátek svého života, ať už to bylo v jeskyni, ve světnici, ve stanu, v jurtě či v porodnici, se již odehrál více než 100 miliard krát. A tedy tolikrát se muž stal otcem: někdy již po n-té, občas nevědomky či proti své vůli, místy s obavami, jistě mnohokrát s hrdostí.
Ačkoliv jsem toto číslo našel pouze přednedávnem, vždy jsem to nějak podvědomě chápat tak, že být otcem je přirozenou součástí života. Událostí, která se prostě stane. A spíše než o ní je třeba usilovat o to, aby se stala ve správný čas a za správných okolností a nový člověk tak mohl vyrůstat v harmonickém prostředí stabilní a milující rodiny.
Takže když byla manželka poprvé těhotná, bral jsem to jako samozřejmost a spíše jsem si kladl otázky, do jaké míry příchod nového člena rodiny ovlivní můj život. Kolik času budu muset obětovat? Jak moc budu nevyspalý? Jak se vypořádám s pláčem a křikem mimina, které se bude neustále něčeho dožadovat?
Pak se jednoho dne tyto otázky staly irelevantními. Onen pocit samozřejmosti, že budu otcem, zmizel a s postupujícími léty vzpomínka na něj začala vyvolávat trpký pocit mé tehdejší nezralosti.
A tak když se potvrdilo druhé těhotenství, už to nebyla samozřejmost. Bylo to nadšení a radost z toho, že i my máme to obrovské štěstí a privilegium přivést na svět nového člověka. Takový ten pocit, který se ve filmech zobrazuje nadšeným voláním z okna: “Já budu táta!”.
Proto bylo pro mne druhé tiché narození zcela nesrovnatelné s tím prvním. Oproti ztrátě poněkud naivního pohledu na život jsem tentokrát přišel o někoho, na koho jsem se těšil, koho jsem si již zcela reálně představoval a koho jsem bral jako znamení a důkaz, že jsem hoden být otcem. S naší druhou dcerkou umřela vize budoucnosti, ze které jsem se zcela čistě a opravdově radoval.
Když dnes přijedu domů ze služební cesty z druhé strany zeměkoule, anebo jen prostě z práce či z osamoceného výšlapu v horách, a po otevření dveří uslyším “Táta je doma!”, uvědomím si, jak dlouhá cesta vedla k tomu, abych mohl tuto větu uslyšet. A jak mě „boj o otcovství“ změnil, v dobrém i v tom horším.
Je jeste mnoho lidi, kteri si mysli se ztrata ditete takovym zpusobem zasahne hlavne matku. Na otce se casto zapomina.
Milá Lenko, ano to máte pravdu. Proto můj manžel začal také psát, abychom ukázali, že i tatínky to velmi silně zasáhne a potřebují také podporu. Děkuji za Váš komentář.