Zkušenosti otce

Nesamozřejmost otcovství

Odhaduje se, že dosud žilo na Zemi přes 100 miliard lidí. Okamžik, kdy právě narozené dítě druhu homo sapiens poprvé otevřelo oči a svým křikem oznámilo viditelný začátek svého života, ať už to bylo v jeskyni, ve světnici, ve stanu, v jurtě či v porodnici, se již odehrál více než 100 miliard krát. A tedy tolikrát se muž stal otcem: někdy již po n-té, občas nevědomky či proti své vůli, místy s obavami, jistě mnohokrát s hrdostí.

Ačkoliv jsem toto číslo našel pouze přednedávnem, vždy jsem to nějak podvědomě chápat tak, že být otcem je přirozenou součástí života. Událostí, která se prostě stane. A spíše než o ní je třeba usilovat o to, aby se stala ve správný čas a za správných okolností a nový člověk tak mohl vyrůstat v harmonickém prostředí stabilní a milující rodiny. 

Takže když byla manželka poprvé těhotná, bral jsem to jako samozřejmost a spíše jsem si kladl otázky, do jaké míry příchod nového člena rodiny ovlivní můj život. Kolik času budu muset obětovat? Jak moc budu nevyspalý? Jak se vypořádám s pláčem a křikem mimina, které se bude neustále něčeho dožadovat? 

Pak se jednoho dne tyto otázky staly irelevantními. Onen pocit samozřejmosti, že budu otcem, zmizel a s postupujícími léty vzpomínka na něj začala vyvolávat trpký pocit mé tehdejší nezralosti.  

A tak když se potvrdilo druhé těhotenství, už to nebyla samozřejmost. Bylo to nadšení a radost z toho, že i my máme to obrovské štěstí a privilegium přivést na svět nového člověka. Takový ten pocit, který se ve filmech zobrazuje nadšeným voláním z okna: “Já budu táta!”.

Proto bylo pro mne druhé tiché narození zcela nesrovnatelné s tím prvním. Oproti ztrátě poněkud naivního pohledu na život jsem tentokrát přišel o někoho, na koho jsem se těšil, koho jsem si již zcela reálně představoval a koho jsem bral jako znamení a důkaz, že jsem hoden být otcem. S naší druhou dcerkou umřela vize budoucnosti, ze které jsem se zcela čistě a opravdově radoval. 
Když dnes přijedu domů ze služební cesty z druhé strany zeměkoule, anebo jen prostě z práce či z osamoceného výšlapu v horách, a po otevření dveří uslyším “Táta je doma!”, uvědomím si, jak dlouhá cesta vedla k tomu, abych mohl tuto větu uslyšet. A jak mě „boj o otcovství“ změnil, v dobrém i v tom horším.

2 komentář

  1. Lenka says:

    Je jeste mnoho lidi, kteri si mysli se ztrata ditete takovym zpusobem zasahne hlavne matku. Na otce se casto zapomina.

    1. Helena says:

      Milá Lenko, ano to máte pravdu. Proto můj manžel začal také psát, abychom ukázali, že i tatínky to velmi silně zasáhne a potřebují také podporu. Děkuji za Váš komentář.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *