Mé zkušenosti

Popírání skutečnosti

Přijela jsem na kontrolu ke své lékařce a ta se při prohlídce začala tvářit podezřele vážně. To neznamenalo nic dobrého. Poslala mě do nemocnice, že má slabý ultrazvuk, že snad v nemocnici tlukoucí srdíčko uvidí. 

Jenže já věděla, že je konec. Ale přesto se ve mě vše bouřilo a odmítalo přijmout skutečnost.

To nemůže být pravda, moje děťátko přece nemohlo zemřít. Jen tak, z čista jasna. Vždyť doteď bylo vše v pořádku.

Celé mé tělo se bouřilo proti této informaci, nechtěla jí přijmout žádná buňka v těle, ale přesto to byl neměnný fakt, který mě zasáhl na spoustu let. 

Popírání skutečnosti je jedna z fází truchlení. Troufám si říct, že jí projde každá maminka, které zemře, umírá či vážně onemocní děťátko.

Je to neochota uvěřit tomu, co se stalo, čekání na zázrak. Doufání, že se lékaři spletli.

Tím se naše mysl, tělo, rozum brání té hrůze, kterou slyšíme a kterou nechceme přijmout. Bojíme se již předem, co to pro nás bude znamenat, jak se náš život změní, bojíme se o sebe, co si dál počneme, jak dokážeme dál žít. 

Je to obrana snad před zhroucením či zblázněním z tak nenadálé a nečekaně kruté situace.

Člověk je v šoku a není schopen rozumně uvažovat, přemýšlet.

V této fázi by neměl nikdo dělat závažná rozhodnutí, která se dotýkají budoucnosti. 

Každý potřebuje v té chvíli klid a čas na vstřebání této zničující zprávy a oporu někoho blízkého, který je ochoten ho vyslechnout a probrat s ním danou situaci. Někoho, kdo dokáže vidět věci, které my zahlédnout nejsme schopni.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *