Mé zkušenosti

Rozloučení

Blog, který vám dnes nabízím, jsem napsala pár dnů po pohřbu a publikovala jsem jej na svých tehdejších stránkách. Dnes je svědectvím o tom, jak jsme se tenkrát cítili, rozloučení prožívali a co pro nás znamenalo.

Řidič Gabriel nás usadil do černé limuzíny s tmavými skly. Mezi námi ležela malá bílá sametová truhlička s kovovým křížkem na vrchu. Cesta byla dlouhá a velmi smutná.

V kostele bylo ještě prázdno, jen jedna paní se modlila před vystavenou nejsvětější svátostí, kterou jsem byla sotva schopna vnímat. Pak začali přicházet smuteční hosté, kteří s námi chtěli sdílet toto rozloučení. 

Objetí, slzy, slova soustrasti, útěchy, povzbuzení, sliby modliteb přicházeli z úst našich přátel a známých. Já se často opírala o manžela, abych vydržela stát.

Pak už smuteční obřad začal. Průvodem jsme za gregoriánského zpěvu došli před první lavice, kde pod rozsvíceným paškálem bylo určené místo pro našeho andílka. 

Mše byla velmi slavnostní, celá zpívaná latinsko-anglicky od znamení kříže přes čtení, prefaci až po závěrečné vyslání Ite, missa est!. Nesla mě svým řádem, modlitbami, liturgickými a gregoriánskými zpěvy, přinášela uklidnění a pokoj. Knězova slova nedávala odpověď na otázku Proč?, ale vedla k věčnosti. 

Doma jsme se dívali na fotky a žasli nad tím, kolik lidí nás přišlo podpořit a přidat se k našemu rozloučení. Při optimistických odhadech jsme očekávali tak deset až patnáct lidí a přišlo jich skoro dvojnásob. V lavicích na jedné straně uličky seděl téměř celý pěvecký sbor od presbyteriánů s jejich pastorem a přátelé původem ze Slovenska a Francie, na druhé straně zase známí z různých církví z Bible study a mé kolegyně z Kitshouse (Japonka, Iráčanka a Chilanka). A to jsme většinu z nich znali sotva tři měsíce.

Kdo ví, kdy se na katolické mši sešlo tolik lidí z různých denominací a rozdílného vyznání.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *