Každý jsme jiný, každý potřebujeme něco jiného a něco jiného nám pomůže.
Manžel mě překvapil tím, že po šestinedělí mě vzal k moři. Byl to pro nás nakonec velmi hodnotný čas. Čas jen pro nás, v jiném prostředí a kultuře.
Mohli jsme se věnovat sami sobě.
Dnes i tenkrát jsem to vnímala jako velmi dobré a posilující jak pro mne, tak pro náš vztah. Jelikož jsme změnili prostředí, nic nám tam tolik nepřipomínalo poslední události a bolest se tišila. Vydechli jsme si a načerpali energii.
Tři měsíce po tichém narození naší druhé holčičky jsme odjeli na měsíční poznávací cestu po USA. Její účinek byl ale opačný, než před léty.
Manžel byl cestou nadšen, přepnul se do cestovatelského módu a truchlení odložil až na později. Já si dny také užívala, fotila jsem, běhala po přírodních parcích, lezla po skalách, obdivovala sopky, ale večer na mne padla tíha smutku a bolesti. Zatím co já jsem svůj zármutek hluboce prožívala, on jej během této cesty zcela vytěsnil.
Na rozdíl od pobytu u moře po prvním tichém narození tato cesta mezi námi stavěla zeď.
Je důležité zvážit, na co se člověk cítí, co by mu přineslo pokoj, uvolnění, uklidnění. Může to být cesta jen na chatu do nejbližších hor nebo pobyt u moře. Hlavně jde o to, aby to bylo přínosem a ne další bolestí z nedorozumění nebo nepochopení.