Celých ten čas, od kdy jsem věděla, že čekám miminko jsem se na něj moc těšila. Byla jsem hodně naivní a představovala jsem si, jak to bude v pohodě. Přála jsem si rodit doma, i když to v té době nebylo povolené, ale bylo několik ochotných porodních asistentek, které to riskovaly a přicházely k domácím porodům.
Také jsem si jednu vyhlídla, ale dál než na pár setkání jsme se nedostaly.
Naše malá zemřela a já skončila v porodnici. Žádný přirozený porod v domácím prostředí, bez nemocničního personálu a bez té budovy, kde jsem si hned po vkročení připadala jako pacient.
Byl to šok, že Marie zemřela, ale ještě větší šok pro mě byl, že mi začali automaticky vyvolávat porod. Neinformovaně jsem očekávala, že udělají císařský řez a půjdu domů.
V hlavě mi znělo: Copak mě budou nutit ke všem těm bolestem, co se s porodem pojí? Copak budu muset trpět ještě víc než trpím tím, že malá zemřela? To fakt budu muset si projít všechny fáze porodu? A to ještě není jisté, jestli mi pak nebudou muset udělat revizi, pokud neodejde placenta.
Nečekala jsem to, ale přijala jsem to a jsem za to moc vděčná.
Vůbec si již nepamatuji, jestli mi přišli nabídnout epidural. Ale co si pamatuji, tak během porodu mi píchli nějaká analgetika, abych porod zvládla do konce. Tak jsem byla trochu omámená.
Ale musím říct, že stejně bylo narození mé dcerky krásné. Fakt jsem porodila dítě. K neuvěření, jsem matka, porodila jsem vaginálně, téměř bez utišujících prostředků.
Porodila jsem dítě.
Milé maminky, přirozený vaginální porod je pro naše tělo ten nejšetrnější. Bolest se dá v tu chvíli utišit. Máte na to právo a můžete si vyžádat podání léků.
Dokud jsem si nepřečetla knihu od jednoho porodníka, tak jsem netušila, jak moc císařský řez zasáhne do našeho těla a co vše může ovlivnit a pokazit.
I na ten máte však právo, pokud se pro něj rozhodnete. Nikdo vás za to nebude soudit. Také bych ho asi v první chvíli volila, kdybych dostala na vybranou. Mít vše už rychle za sebou.
Na vybranou jsem nedostala a podruhé jsem už o ničem jiném než o vaginálním porodu neuvažovala.
S manželem jsme po porodu zažívali euforii a nadšení, že je naše dcerka na světě, že porod proběhl relativně rychle a jsem v pořádku. Tyto pocity zažívá docela dost žen a není se potřeba za ně stydět, tak jak jsem se pak styděla já (z čeho se raduji, když jsem porodila mrtvé dítě).
Ale hormony si nedají poroučet. Hormon štěstí se vyplavil, i když se malá ke mě nepřisála, nezakřičela, nezaplakala.
Ale jsem matka, porodila jsem.