Před pár dny mě oslovil tento poust.
“Zajímavé, jak nás smutek mění. Od svých ztrát vím, že nikdy nebudu osobou, kterou jsem býval, a to je v pořádku. Něco uvnitř mě zemřelo. Milovali jsme je tak moc. Jsem v bodě svého života, kdy chci být velmi tichý.”
Když jsem ho četla velmi ve mě rezonoval. Musela jsem ho číst opakovaně, tak moc ke mě mluvil. Vedl mě k přemýšlení nad životem, na kolik jsem se po našich ztrátách změnila.
Byla jsem v bodě svého života, kdy jsem potřebovala být velmi tichá. Tato část života přišla po obdobích, kdy jsem chtěla do celého světa vykřičet svou velikou bolest, aby každý věděl, jak strašně trpím. Leckdy jsem si myslela, že nikdo nemůže zažívat větší bolest než já.
Jak hluboce jsem se mýlila.
S každou ztrátou odešlo kus mého já, změnila jsem se tou bolestí a ne vždy to asi bylo k lepšímu.
Vzpomínám se studem na období, kdy mě můj zármutek zbavil soucitu s druhými, kdy jsem nedokázala vnímat, že druzí také procházejí velkou bolestí, trápí se, trpí. Nic mi nepřišlo tak strašné, jako ztratit další děťátko.
Pak se tento cit vrátil zpět a nedal mi pokoj, dokud jsem nezačala aktivně pracovat na podpoře pro rodiče, kteří také ztratili dítě.
Ale jedno je jisté, nikdy již nebudu stejná.