Čekala jsem duhové miminko a tehdy mi bylo v rodině řečeno, že na prvorodičku jsem již dost stará. Tu se manžel ohradil, že nejsem prvorodička. Zavládlo pak sice trapné ticho, ale byla jsem mu za ta slova nesmírně vděčná, protože v tu chvíli jsem neměla sílu bránit se sama.
Setkala jsem se nejen já, ale i vícero maminek, s kterými jsem v kontaktu, že nás okolí za maminky nepovažuje, protože nemáme děťátko v kočárku. Ale my matky jsme. Cítíme to v hlouby svého srdce a máme právo, aby jsme tak byly vnímané. A nejen to, své děťátko jsme nosily ve svém lůně, bylo fyzicky přítomno v našem těle. My jsme ho živily, laskaly, milovaly. Bylo tu, i když třeba jen velmi krátce.
Jsem maminka a nikdo mi to nevezme.
To, že zemřelo moje miminko, které jsem mohla držet v náručí třeba jen pár minut, které jsem viděla třeba jen já sama nebo které opustilo mé tělo dřív bylo možné ho vzít do dlaně, nemění nic na faktu, že jsem maminka.
Není to jednoduché za tuto naši roli bojovat, ale můžeme se vyhranit a dát okolí jasně na srozuměnou, že jsme matky.
Některé z nás mají umístěné fotky andílků v obýváku, jiné si nechaly namalovat obraz celé rodiny i s andělskými dětmi, jiné mají vystavené sošky andělíčů na viditělném místě, takže každý návštěvník si jich musí všimnout. Každá si můžeme najít svůj způsob, jak dát na srozuměnou, nezapomeňte na mého andílka, jsem jeho maminka.