Prarodiče nesou smrt vnoučete často velmi těžce a přijde mi, že se často na ně zapomíná. Nemyslím obecně, ale hlavně v situaci, když jejich vnouče zemřelo dřív než oni.
Je to pro ně velmi náročné období. Často se na miminko velmi těší, touží jej rozmazlovat, hrát si s ním a přejí své dceři/synovi aby si užili rodičovství stejně jako oni.
A pak přijde tato rána, která je pro ně dvojí.
Bolí je velmi to, že přišli o vnouče. A často velmi silně prožívají bolest svého dítěte, sice už dospělého, ale stále dítěte. Trpí za sebe i za svou dceru či syna.
A v této chvíli jim nikdo nepřichází na pomoc.
Rodiče, kterým zemřelo děťátko nemohou nést ještě smutek svých vlastních rodičů. Ti se s tím musí vyrovnat sami. Ale mohou se pokusit upozornit jejich přátele či další členy rodiny, aby jim věnovali zvýšenou pozornost. U některých prarodičů může dojít v těchto chvílích k otevření starých ran, o kterých třeba ani nic netušíme. Může dojít k nesmyslnému sebeobviňování za smrt vnoučete či k různým psychickým poruchám.
U nás to byl manžel, který byl schopen s rodiči komunikovat a snažil se je povzbudit a utěšit. Byl to pro něj velmi nelehký úkol zvlášť v tom smutku, ve kterém se sám nacházel. Za to mu patří ode mne velký obdiv a dík.