Připravovat se na to, že děťátko odejde ze světa dříve než vy, se nedá. Nedá se celé těhotenství i celý život našich dětí jen s hrůzou prožívat každý den, jestli se něco neočekávaného nestane, co způsobí jejich smrt.
Smrt dítěte je šokem a šokem zůstane navždy.
Je však velmi důležité, jak se s tím pak vypořádáme. Jestli se s tím necháme plně pohltit, převálcovat, zničit, vzdáme se nebo k tomu přistoupíme s odhodláním a s touhou nenechat si život uniknout mezi prsty.
Nemluvím samozřejmě o první týdnech, měsících, kdy člověk je ze smrti svého dítěte úplně zničený. Truchlí, trpí a potřebuje pomoc.
Ale jakmile toto období přejde, je nutné říct opět životu ANO a vykročit dál. Nebude to nikdy tentýž život, nebudete nikdy ta stejná osoba jako předtím. Bude vše jiné, poznamenané velkou bolestí. Ale také budete silnější.
Já se při druhém těhotenství snažila připravovat, někde v koutku duše, na to, že by se situace mohla zopakovat. I když převažovala víra, že vše dobře dopadne. Ale připravit jsem se na to nemohla. Když se to stalo, byla jsem zlomená úplně stejně, ne-li víc, než poprvé. Jen s tím rozdílem, že jsem teď věděla, co vše mě čeká, kterými fázemi si musím projít a jak to dlouho bude trvat. Věděla jsem jaký boj přichází a to mě možná děsilo daleko více, než samotná smrt.
Připravit se nedá, ale dá se život nevzdat a vykročit z toho černého kouta zase do světla a žít.