Měla jsem udělat něco víc. Měla jsem jít dříve na kontrolu. Měla jsem si více všímat svých pocitů. Měla jsem být více důrazná u lékaře. Měla jsem si prosadit další vyšetření. Jak mi to mohla udělat, opustit mě a nechat mě tu samotnou. Měla jsem mu/jí říct, jak o svých citech. Měla jsem si udělat na ní/jej více času. Neměla jsem se s ním tolik hádat.
Těch výčitek může být nepřeberné množství. Mohou být nasměřovány proti vlastní osobě, blízkým lidem, Bohu, lékařům, domnělým i skutečným viníkům ale i vůči zemřelé osobě.
Výčitky mě pronásledovaly dlouhé roky a nedokázala jsem se jich zbavit.
V prvních měsících jsem se jimi zaobírala v podstatě téměř neustále. Byly velmi dotěrné a nesmlouvavě pronikaly do mých myšlenek bez pozvání a s velkou urputností.
Věděla jsem, že to není dobré se jimi stále zabývat, stále si něco vyčítat, ale nešlo se jich zbavit.
Postupně jsem se začala učit, na radu jednoho kněze, je odhánět. Zahnat jí hned, jakmile jsem si jí uvědomila. Nepouštěla jsem si ji dál do svých myšlenek, do svého srdce. Hned v zárodku jsem začala intenzivně a úmyslně myslet na něco jiného. Leckdy mi pomáhala i střelná modlitba, myšlenka na Boha.
A stal se malý zázrak. Postupně začaly slábnout, přicházet ve větších intervalech až jsem zjistila, že mě téměř neobtěžují.
Jaká to byla úleva a klid, který zavládl v mém srdci.
Dnes, po osmi a šestnácti letech se občas pokouší napadnout mé srdce, ale teď už vím, jak s nimi zatočit a poslat je pryč.