Po prvním porodu ubíhaly měsíce a já stále čekala na další těhotenství. Což bylo úplně přirozené a pochopitelné.
Zapojila jsem se rychle zpět do pracovního procesu a začala normálně fungovat, ale uvnitř jsem nebyla úplně šťastná.
Po asi půl roce jsem se sesypala a věděla jsem, že to sama dál už nezvládnu, že potřebuji mluvit s odborníkem.
Manžel domluvil schůzku s psychologem a po pár společných sezeních jsem se zas postavila na nohy. Mnohem silnější a odolnější než před tím.
Pro manžela bylo trochu těžší pochopit, co se mi to po půl roce děje. Byla to z jeho strany úplně normální a pochopitelná reakce. Vždyť jsem nic neříkala, na nic si nestěžovala, už uběhlo tolik měsíců. Ale udělal tu nejprávnější věc, našel mi odbornou pomoc. Stál při mě a byl mi oporou, i když mým pocitům nerozuměl.
Z odstupem času si myslím, že je velmi důležité:
- Vnímat pozorně, co se v nitru děje.
- Nebát se vyhledat psychologa. Není to ostuda a neexistuje důvod se za své pocity stydět.
- Přijmout, že muž a žena vše prožívají jinak. Je to tak přirozené a normální.