Jak žít, aby člověk byl šťastný a spokojený, na to není asi žádný univerzální recept. Existuje spousta návodů, co dělat, čeho se vyvarovat, čemu se věnovat a na co si dávat pozor. Každý z nás je jedinečný a máme i své jedinečné cesty ke štěstí a vnitřnímu klidu.
Dnes mne oslovilo jedno video, kde můj oblíbený externí přednášející ještě z dob studií velmi názorně vysvětluje, na čem bychom měli pracovat, abychom se cítili dobře a v bezpečí, abychom stále „hořeli“.
Max Kašparů říká, že člověk je jako zapálená svíčka, která stojí uprostřed krychle. Ta svíčka krásně a stabilně hoří, pokud jsou okolo ní všechny stěny. Pokud některé zmizí, vznikne průvan a ten může svíčku sfouknout a náš život ztrácí „glanc“.
Přední stěna představuje naše sny, touhy a přání. Naši budoucnost. Zadní stěna jsou naše rodiny a všichni lidé, o které se můžeme opřít. Levá stěna jsou opravdoví přátelé, kterým můžeme vylít svá srdce. Pravá stěna znamená naše vztahy v práci, naše kolegy. Podlaha je ukotvení: zde je moje místo, tady musím pevně stát. Strop reprezentuje transcendentno, krásu, lásku, naději a víru.
Při poslouchání jsem začala přemýšlet, o které stěny jsem dočasně přišla při naší druhé ztrátě.
Přední se zhroutila na několik let. Ztratila jsem již druhé dítě a pravděpodobnost dalšího zdařilého těhotenství klesla na nulu. A tím se ztratila i moje vize budoucnosti.
Zadní stěna nebyla příliš stabilní. Naše rodiny nesly ztrátu možná ještě hůř než my. Jediný, kdo se snažil být mi oporou, byl můj manžel.
Levá stěna držela, naši přátelé stáli při nás a dokázali nás podporovat.
Podlaha mi trochu ujížděla pod nohami díky stěhování mezi kontinenty.
A můj strop měl trhliny, téměř jsem přišla o svoji víru, ale stále zůstala krása a láska.
Dnes, po osmi letech od druhého tichého narození mohu říct, že mé zdi jsou zpět a moje svíčka pokojně hoří.