Zármutek, stesk, bolest, slzy, prázdnota, zmatek, strach, otázky…
Toto jsou všechno pocity a reakce na ztrátu někoho blízkého, které přicházejí bezprostředně po jeho úmrtí. Takovéto prožívání je normální a patří k této složité situaci.
Je to období, kterému se člověk nevyhne, které si musí prožít, aby našel svoji cestu dál. Je to proces vyrovnávání se s touto ztrátou, je to období hojení této velké rány v naší duši.
Mohou přijít různé pocity a také různě silné. Já různě prožívala pocit bolesti až k smrti, pocit bezmoci, pocit zlosti a zloby, pocit nenávisti k sobě, partnerovi, lékařům. Může přicházet obviňování všech kolem za to, co se stalo.
Každý člověk prožívá toto období jinak a doprovázejí jej jiné pocity a reakce. Také jeho délka se může lišit.
Je to cesta bolesti a smiřování se, čas ponoření se do své bolesti a prožítí jí. Někdo potřebuje zůstat doma se svou bolestí v ústraní, jiný preferuje být co nejdříve mezi lidmi, aby se z té bolesti nezbláznil, nebo jí tím utlumil. Dalšímu pomůže si povídat s blízkou osobou. Způsobů je bezpočet. Ale je důležité nesnažit se toto období přeskočit, udělat za smrtí miminka tlustou čáru a své pocity ignorovat, pohřbít je v sobě, vytěsnit. Je tu velké nebezpečí, že se nečekaně vrátí v mnohem intenzivnější míře.
Není potřeba se za své pocity stydět a je důležité jim dát po omezenou dobu volný průchod. Je to úplně přirozená reakce organismu na ztrátu miminka. Kdyby se nedostavily, byl by to signál k přemýšlení nad tím, co je špatně.
Je čas truchlit, ale i truchlení ukončit.
Co mi pomáhalo
Dělat obyčejné nutné denní maličkosti. Mýt nádobí, starat se o domácnost, prát, vařit. Byly to činnosti, u kterých jsem nemusela přemýšlet, ale které mě donutily vstát ráno z postele a jako červená nit se táhly těmi nejtěžšími dny. Pak také poslouchat hudbu. Nejvíce mi pomáhaly křetanské duchovní písně a žalmy.
Osobně jsem nechtěla s nikým první dny vůbec mluvit. Jen jsem si vše přehrávala znovu a znovu. Pak přišla kamarádka, možná ze zvědavosti, možná ze zájmu, nevím. Jen si sedla ke mě na postel a já mohla vyprávět. Plynulo to ze mě jako proud, do všech možných podrobností. Cítila jsem její přítomnost a zájem. Nejen přítomnost, ale něco víc. Opravdové přítomné naslouchání. Ona nic neříkala, jen poslouchala a poslouchala a pak mě objala.
Já nevěděla co potřebuji, ale toto bylo právě to ono. Mít u sebe někoho, kdo mi bude naslouchat.
S časem se moje bolest měnila, ale období truchlení byl pro mne důležitý a nevyhnutný čas na cestě k uzdravení mého bolavého srdce.
Oslovil mě v této situaci následující příběh. Jedné rodině spadlo dítě ze stromu a zabilo se. Celá vesnice o tom samozřejmě věděla. Zatímco matka truchlila nad zemřelým dítětem, přišla za ní jedna z rodin a ptala se, co se stalo. Žena jim srdceryvně vyprávěla celý příběh. Pak se najednou objevila druhá rodina z jiné chaty. A takto tam prošla celá vesnice, která s rodiči probírala, co se vlastně stalo. Proč je takto týrají? ptal se vypravěč. Ale najednou si uvědomil, že tím, jak ostatní členové komunity s pozůstalou rodinou mluví a soucítí, tak jí vlastně pomáhají vyrovnat se se ztrátou dítěte.
Více o truchlení: http://www.prazdnakolebka.cz/lorem-ipsum-dolor